Z centra Kvildy se vyjíždí po silnici 169 na Horskou Kvildu, souběžně s cyklotrasou 331 a naučnou stezkou Nelesní krajina. Hned na začátku míjíte stálou expozici Kvildy a Bučiny a několik podniků, kde se dá najíst nebo doplnit vodu — dál už následuje jen otevřená plocha plání.

Terén se drží mezi 1 048 a 1 084 metry a nejvýraznější zvlnění přichází v úvodu; dál se profil uklidní. Na dva a půl kilometru připadá zhruba 40 metrů stoupání, takže jde o nenáročnou vyjížďku vhodnou i s cyklovozíkem. Kolo se nechá u silnice, k věži se pak jde po povalovém chodníku.

Nejkratší varianta vede z Horské Kvildy po silnici 169 směrem na Kvildu, po cyklotrase 331 a v souběhu se Zlatou stezkou. Hned na startu je hospoda U Krámu, jinak se jede otevřenou krajinou národního parku.

Profil je prakticky rovinatý — zhruba 40 metrů stoupání na necelé dva a půl kilometru, ve výšce kolem 1 050 metrů. Je to nejkratší ze všech přístupů a zvládne ho i rodina s cyklovozíkem.

Ze Zadova od Sporthotelu se vyjíždí po cyklotrase 1203 podél Losenice — necelé čtyři kilometry a 89 metrů stoupání kolem lanového centra a pod Churáňovským vrchem k rozcestí Červená u Kašperských Hor v 1 138 metrech. Celý tenhle kus je po asfaltu a hned na startu se dá najíst.

Od Červené následuje sedm kilometrů převážně z kopce přes Ranklov na Horskou Kvildu, zhruba půl na půl asfalt a zpevněná cesta. U silnice 169 stojí hospoda U Krámu, o kousek výš po trase Rankl.

Poslední dva a půl kilometru už kopírují krátkou trasu po silnici 169 kolem přírodní památky Kvilda-Pod políčky. Dohromady třináct a půl kilometru a asi 190 metrů stoupání — vejde se to do dopoledne.

Nejdelší přístup, který si ke slati zajede přes šumavské pláně. Z Modravy se stoupá Novou březnickou cestou k Březníku — pět a půl kilometru a 122 metrů nahoru, převážně po asfaltu, po značce Modrava–Březník. Na začátku je poslední jistá zastávka s občerstvením, dál už je jen les a otevřený terén.

Za odbočkou na Vltavskou cestu přichází nejstrmější místo celé trasy, po něm dlouhý sjezd k Filipově Huti kolem pramene a Lovčí skály. Přes Korýtko s odpočívadlem se vystoupá k nejvyššímu bodu kolem 1 160 metrů a následují čtyři kilometry sjezdu na Horskou Kvildu.

Poslední část už kopíruje krátkou trasu po silnici 169 ke slati. Celkem devatenáct a půl kilometru a zhruba 380 metrů stoupání, převážně po asfaltu — počítejte s půldnem.

Nejdelší přístup ke slati, celodenní přejezd napříč Šumavou. Ze silnice 190 u Slučího tahu se jede devět a půl kilometru Hůreckým údolím podél Černého potoka k Nové Hůrce — půl na půl asfalt a zpevněná cesta, 250 metrů stoupání. Cestou se míjí odpočívadlo u Staré Hůrky a zřícenina kostela sv. Vincence.

Za Novou Hůrkou přijde necelé dva kilometry stoupání k odbočce na Jezero Laka do 1 080 metrů a po ní osmikilometrový sjezd po cyklotrase 2113 do Prášil. To je poslední místo s jistým občerstvením — hostinec, cukrárna i bistro; dál už jsou jen lesní cesty národního parku.

Z Prášil trasa stoupá necelých šest kilometrů přes Liščí díry na Bavorskou cestu do 1 234 metrů, nejvyššího bodu celé cesty, a to je i nejtěžší část dne: 340 metrů nahoru po šotolině. Následuje šest kilometrů sjezdu k rozcestí Na Poledník a pak pět kilometrů mírného klesání přes Rybárnu do Modravy.

Od Modravy už se jede stejně jako přístup od ní — Novou březnickou cestou k Březníku, přes Vltavskou cestu na Filipovu Huť, kolem Korýtka a sjezdem na Horskou Kvildu a po silnici 169 ke slati. Celkem necelých sedmapadesát kilometrů a přes 1 300 metrů stoupání; je to výlet na celý den pro trénované nohy.